Katalogizace sleduje všechny důležité vnější i vnitřní parametry hudebniny cílem poskytnout zájemci co nejpřesnější informace co nejstručněji a nejpřesněji. Zároveň ale často usiluje postihnout všechny jedinečné a neobvyklé prvky, a tím dotyčnou hudebninu potenciálnímu uživateli co nejvíce přiblížit. Při standardní katalogizaci se zpravidla zjišťuje: typ hudebniny a její vnější podoba, rozměry, počet listů, datace, autorství skladby, název skladby, obsazení (tj. které nástroje a hlasy jsou vyžadovány), původ hudebniny a její používání, zejména zachovalost, úplnost a záznamy o provozování nebo o eventuálních změnách vlastníka. Zatímco některé údaje lze stanovit relativně snadno, otázky jako datace či autorství vyžadují expertízu a zkoumání dalších parametrů, např. typ použitého papíru (včetně vodoznaků) či podobu písma. V následujících ukázkách se zaměříme na typický titulní list chrámové hudebniny, dále problematiku notových klíčů, které v 18. století měly bohatší a částečně odlišné užití než dnes, a v závěru přiblížíme několik detailů notografické praxe 18. století.
Obal a titulní list
Jiří Ignác Linek: Salve Regina, 1768, obálka
Typická obálka chrámové hudebniny z 18. století. Název skladby – Salve Regina – je slovy „ex C“ zpřesněn o tóninu, v níž je skladba složena, tedy C dur. Následuje výčet obsazení, nejdříve zpěvní hlasy soprán (obvykle označovaný jako canto), alt, tenor, bas, dále první a druhé housle, dvojice klarin (tedy trubek hrajících ve vyšší poloze) v C-ladění a varhany. Majitel této hudebniny, Franciscus (František) Hübner, byl pečlivý, uvedl nejen jméno skladatele, ale i své, a dokonce i rok pořízení, což je poměrně vzácné. Číslo 406 modrou pastelkou vzniklo jako součást pořádání sbírky po polovině 20. století. Vlevo nahoře novodobá signatura Národní knihovny. (Více o celé sbírce a rodu Hübnerů viz Kantorská sbírka hudebnin rodu Hübnerů z Dlouhého Mostu.)
Johann Sebastian Bach: Dritter Teil der Klavierübung, 1748
Začátek skladby J. S. Bacha Vater unser in Himmelreich (BWV 682) ze sbírky Clavier-Übung, jež vyšla tiskem v Lipsku roku 1739. Tento velmi vzácný doklad dobového šíření Bachovy tvorby v Čechách je zároveň velmi ilustrativním příkladem používání různých klíčů v zápise varhanní hudby. Pro pravou ruku hrající v sopránové poloze je použit G-klíč, pro levou ruku hrající střední hlasy C-klíč v altové poloze (c1 je na třetí lince), a basový F-klíč pro pedál, který se jinak v domácí tvorbě vyskytuje spíše výjimečně.
Notový zápis
Nejen začátek notového zápisu, ale i jeho průběh se v 18. století vyznačoval řadou typických jevů a zvláštností, které dnes musí znát především interpret-hudebník či editor. Některé z nich uvádíme formou detailu z několika dobových hudebnin.
Zejména v druhé polovině 18. století byla v oblibě árie ve formě „dal segno“, kdy se po skončení druhého dílu opakovala hudba z dílu prvého. Odkud přesně se mělo hrát ukazovala výrazná značka, italsky „segno“.
„Kustod“
Kustod, jedna z nejstarších písařských značek, používaná již od středověku nejen v notovém písmu na konci stránek či řádků k naznačení, v jaké výšce bude zápis dále pokračovat.
Na závěr celé skladby, ale i jednotlivých hudebně samostatných celků (částí mešního ordinária, vět symfonie apod.) umisťovali opisovači poměrně individuální, více či méně nápadný grafický prvek, který hudebníky upozorňoval na členění kompozice. Dnes mohou tyto znaky posloužit k identifikaci jednotlivých písařů, a tím i k dataci, určení původu hudebniny apod.
Slovní poznámky
V případě scénických děl se zpravidla krom koncové značky uváděla ještě slovní poznámka, jako např. zde na konci prvního dějství klavírního výtahu Kouzelné flétny: „Ende des ersten Aufzugs“ (Konec prvního dějství).
Finis
I v případě krátkých a strukturálně prostých skladeb neváhali opisovači na závěr umístit jednoznačnou poznámku, „Finis“ nebo „Il fine“, s níž ukončíme i tuto kapitolu.
