Schwarzenberská hudební sbírka v Českém Krumlově

Archivní soubor Sbírka hudebnin Český Krumlov 1596–2000 je uložen ve Státním oblastním archivu v Třeboni, pobočka Český Krumlov zámek. Jedná se o jeden z nejpozoruhodnějších archivních hudebních celků na území České republiky, ba i střední Evropy. Sbírka vyniká svým rozsahem, stářím i zastoupením děl mnoha významných skladatelů. Nachází se zde řada autografů italských oper z konce 17. století, hudební tisky z konce 16. a počátku 17. století i kompozice dedikované členům rodu. Zámecká sbírka celkově čítá 7087 položek, obsahuje rukopisy i tisky. Vznikala od 17. do 20. století, přičemž nejvíce skladeb pochází ze druhé poloviny 18. století a první poloviny 19. století.

Základem sbírky jsou hudebniny získané knížetem Josefem Schwarzenbergem (1769–1833), které byly zakoupeny po smrti jeho bratra györského biskupa Ernsta ze Schwarzenbergu v roce 1821. Další složku představují hudebniny získané od Josefova zadluženého strýce Filipa Öttingen-Wallerstein (1759–1826), hudebniny z vlastnictví schwarzenberské dvorní kapely, zámecké kaple či z pozůstalosti po dalších členech schwarzenberského domu, především po diplomatovi a rakouském ministerském předsedovi Felixi Schwarzenbergovi (1800–1852).

Hudební dějiny českokrumlovského zámku jsou neobyčejně bohaté, jelikož toto sídlo sloužilo jako rezidenční dvůr třem předním rodům střední Evropy. Místní pozoruhodnou hudební tradici založili již Rožmberkové, kteří Krumlov spravovali mezi lety 1302–1602. Ti zaměstnávali malý hudební soubor již na přelomu 15. a 16. století, přičemž jeho vrcholné období přišlo za vlády posledních Rožmberků.

Na bohatou renesanční hudební kulturu navázali i Eggenbergové, především jejich poslední příslušník Jan Kristián z Eggenbergu (1641–1711) se svojí manželkou Marií Ernestinou, rozenou ze Schwarzenbergu. Ačkoli se z této doby žádné hudebniny nedochovaly, z dobových inventářů vyplývá, že si kníže držel malou kapelu s tympanistou, varhaníkem a trubači, kteří však nejspíše ovládali i jiné nástroje. Soubor měl v letech 1664–1711 doprovázet bohoslužby v zámecké kapli a provozovat instrumentální sonáty a taneční suity.

Jelikož kněžna Marie Ernestina neměla žádné potomky, eggenbergský majetek přešel na jejího synovce Adama Františka ze Schwarzenbergu (1680–1732). Ten patřil k nejvýše postaveným šlechticům u vídeňského dvora, kde zastával četné funkce a trávil většinu roku. Hudební dění na českokrumlovském zámku bylo proto nejvíce ovlivněno císařskou kulturou. Pro své potřeby kníže zaměstnával dva hornisty, dva trumpetisty a loutnistu. Početnější hudební soubor skládající se z loutnisty, varhaníka, hráčů na dechové nástroje, tenoristy a basisty založil až jeho syn Josef Adam ze Schwarzenbergu (1722–1782). Varhaník Ferdinand Arbesser (1719–1794), pozdější císařský dvorní varhaník, byl navíc placen za opisování skladeb a nové kompozice.

Učitelem hudby knížecích dětí byl italský skladatel Giuseppe Scarlatti, jenž složil operu Dove e Amore, e Gelosia. Ta byla hrána v českokrumlovském zámeckém divadle v roce 1768 při oslavách svatby schwarzenberského dědice Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu a Marie Eleonory z Öttingen-Wallersteinu. Zdejší divadelní provoz je dobře dokumentován zachovanými archiváliemi, které obsahují libreta, scénáře, notový materiál, inventáře, účty, ikonografický materiál a mnohé další informace o divadelním životě 17.–19. století.

V letech 1771–1802 zde existovala dechová harmonie složená z osmi členů, z nichž nejznámější byl Jan Nepomuk Vent, přítel Wolfganga Amadea Mozarta a pozdější císařský dvorní hobojista. I poté knížata zaměstnávala kvalitní hudebníky, avšak stálý soubor již nikdy nebyl vytvořen.

O vznik rozsáhlé knížecí sbírky se mimořádně zasloužil především Ernst ze Schwarzenbergu, syn knížete Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu a jeho manželky Marie Eleonory, rozené hraběnky Öttingen-Wallerstein. Teologické vzdělání získal ve Vídni, poté se stal kanovníkem v Kolíně nad Rýnem, Lutychu, Pasově, Salcburku a Ostřihomi, až byl v roce 1818 jmenován biskupem v dnešním maďarském městě Györ. Významné bylo jeho salcburské období, během kterého sídlil na blízkém zámku Aigen, z něhož se brzy stalo centrum kulturního a společenského života. Na svém sídle pořádal koncerty, kterých se účastnil jako zpěvák, inicioval založení salcburské šlechtické hudební akademie, které předsedal, a podporoval četné nadané umělce. Není proto divu, že se mu dostalo mnohých věnování od vděčných skladatelů, a to především z okruhu žáků a ctitelů Michaela Haydna. Ve Vídni došlo k setkání Ernsta se skladatelem Carlem Mariou von Weberem, které patrně podnítilo vznik mše s věnováním z roku 1802 (sign. CZ-K 26d KI).

V tomto případě by se mělo jednat o autograf slavnostní mše z roku 1802. Na začátku je připojena dedikace biskupu Ernstovi ze Schwarzenbergu, významnému mecenáši umění, se kterým se měl Weber osobně setkat ve Vídni.

Ernst si tak začal budovat bohatou hudební sbírku, z níž velkou část tvořily skladby zděděné po jeho matce hraběnce Marii Eleonoře Öttingen-Wallerstein. Přesný původ ostatních skladeb ve sbírce však zůstává nejasný. Ernst se také pokoušel sám skládat, o čemž vypovídá jeho 18 vlastních autografů. Nakonec se však kvůli svému nákladnému životu dostal do finančních potíží, po jeho smrti byl zjištěn dluh 200 tisíc zlatých. Cennou hudební sbírku, která měla být prodána na starý papír, zakoupil Ernstův bratr Josef ze Schwarzenbergu. Hudebniny byly nejprve převezeny do schwarzenberského paláce ve Vídni a před rokem 1837 na zámek Český Krumlov.

Významnou složkou Schwarzenberské hudební sbírky je část s názvem Církevní hudba, která je 22. oddílem kolekce. Celkově čítá 369 kusů, čímž se řadí k rozsáhlejším složkám, konkrétně zaujímá šestou nejpočetnější kategorii z 26 oddílů sbírky. Církevní hudba se nachází ve skříni KI a není utříděna dle druhů, autorů ani dle data pořízení hudebniny, ale nejspíše zcela náhodně.

Sbírka církevní hudby je tvořena jak tisky, tak rukopisy, přičemž rukopisy převažují o jednu třetinu. Jméno opisovače se objevuje jen výjimečně. Na třinácti signaturách se lze setkat se jménem František Hunek, v jednom případě s Josephem Moysesem, na několika kompozicích jsou uvedeny iniciály AK a JMK. Na některých hudebninách lze také nalézt starší signatury, které však postrádají jakýkoli systém. Z vlastníků je na několika desítkách kompozic uveden F[ürst] E[rnst] Schwarzenberg, jindy jsou hudebniny zcela bez udání vlastníka. Třikrát je uveden vlastnický přípis Václav Falk, jednou Karl Wenisch, jehož dvě hudebniny můžeme najít i na pražském Strahově.

Na titulní straně této kompozice vidíme podpis opisovače Františka Xavera Hunka. Na druhé straně desek nalézáme poznámky k provozování mezi lety 1809–1810 (ve špitálu, u Milosrdných, ve Walterskirchenu v Rakousku). Je tak jasné, že skladby ze sbírky biskupa Ernsta Schwarzenberga nesloužily pouze k reprezentaci, ale byly i hrány. Kajetán Vogl je jedním z mála skladatelů ve sbírce, kteří pocházeli z Čech.

Z hlediska druhů se zde nachází církevní skladby určené k liturgii, jakými jsou mše, litanie, moteta, hymny apod. V latinském jazyce je psáno 90 % kompozic, sbírka obsahuje jen několik desítek německých mší, motet a dalších drobnějších kompozic. Obsazení jednotlivých skladeb není příliš početné a odpovídá dobovým standardům malého orchestru hrajícího v zámecké kapli – základem je čtyřčlenný sbor, smyčce a varhany. Místy se přidávají klarinety, flétna, hoboje, klariny, lesní rohy, tympány a výjimečně fagot. To, že díla byla opravdu prováděna, dokazuje i varianta užitých textů. Například k Motetu o pannách Antonia Bertaliho (1605–1669) byl připsán text introitu Dilexisti iustitiam.

Kolekce duchovních skladeb celkem obsahuje 87 autorsky určených a 31 anonymních skladeb. Nejčastěji se jedná o skladatele vídeňského okruhu z druhé poloviny 18. století, ale je zde zastoupeno i několik Čechů (např. František Xaver Brixi, František Mensi, Jan Nepomuk Vitásek, Antonín Vranický) či Italů (Giovanni Battista Pergolesi, Leonardo Leo, Giovanni Felice Sances, Antonio Caldara). Z nejstarší repertoárové vrstvy lze jmenovat císařského dvorního kapelníka Antonia Bertaliho (1605–1669) a jeho zástupce Giovanniho Felice Sancese (1600–1679). Z císařských kapelníků tvořících na přelomu 17. a 18. století se ještě objevují Marc’Antonio Ziani (1653–1715), Johann Joseph Fux (1660–1741) a vicekapelník Antonio Caldara (1670–1736).

Rodilý Říman, pozdější zástupce císařského kapelníka Antonia Bertaliho, patří do stejné skladatelské generace. V Krumlově od něj nalézáme sérii prostých introitů pro mezidobí a posvěcení kostela.

Mše dalšího o tři generace mladšího císařského kapelníka J. J. Fuxe v netypické tónině a moll je určena pro čtyři hlasy se skromným doprovodem dvou houslí, violy a varhan. Stejný titul se nachází v Rakouské národní knihovně, kde je viola zaměněna za temné pozouny. Různé signatury na titulní straně ukazují na několikerou katalogizaci sbírky.

Moteto v netypické tónině d moll s pozouny, které měly vyjadřovat tesknou náladu. Tato skladba je dále uložena ve vídeňském arcibiskupském semináři, kde je však označena jako anonymní. Císařský kapelník Georg Reutter ml. měl ke Schwarzenbergům úzký vztah. K pohřbu kněžny Eleonory Amálie v r. 1741 napsal Matutinum pro defuncta principissa Eleonora Schwarzenberg, které je uloženo v českokrumlovském farním kostele sv. Víta.

Z hlediska počtu skladeb je nejvíce zastoupeným autorem Georg Reutter ml. (1708–1782, 37 děl), za ním následují Michael Haydn (28 děl), zmíněný Antonio Caldara (20 skladeb), Antonio Bertali (17 děl), Joseph Haydn a Ferdinand Arbesser (každý 16 skladeb). Ostatní autoři jsou zastoupeni méně než patnácti kompozicemi.

Ve světle dochované českokrumlovské sbírky se členové šlechtického rodu Schwarzenbergů ukazují jako významní mecenáši hudební kultury v rakouské monarchii. V jejich rezidencích a za jejich podpory se mohla rozvíjet tvůrčí činnost mnoha umělců, což dokazují četné dedikace skladatelů představitelům rodu od století osmnáctého do doby těsně před druhou světovou válkou.

Zajímavostí je toto responsorium a antifona za zemřelé z pera zatím nepříliš známého Václava Josefa Rolletschka, kapelníka katedrály v dnes ukrajinském Lvově. Autograf je věnován Felixovi ze Schwarzenbergu.

Za téměř třísetleté působení v Čechách i Rakousku dokázali Schwarzenbergové vytvořit významnou hudební kolekci, která vybočuje jak svým sedmitisícovým rozsahem, tak stářím a velkým počtem děl i skladatelů žijících od 16. do 20. století. Jasně se přitom ukazuje schwarzenberská orientace na vídeňské prostředí a habsburský dvůr. Tento fakt potvrzuje i duchovní část kolekce, v níž najdeme téměř devadesát jmen převážně německy mluvících skladatelů druhé poloviny 18. století, kdy rozsáhlé panství spravoval milovník hudby a divadla kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu.