Adresátem Ladislav Vycpálek

Z celkem tří pohlednic, jež sbírka francouzské korespondence obsahuje a jež jsou zároveň všechny adresovány Ladislavu Vycpálkovi, nesou dvě vedle písemné výpovědi též výpověď ikonografickou. Jejich lícové strany přinášejí portrétní snímky svých pisatelů, přičemž vytvořené v některém z renomovaných pražských fotografických ateliérů.

Autorem fotografického portrétu Vincenta d’Indy (1851–1931) je František Drtikol (1883–1961), též jeho datace je jednoznačná – snímek je v pravém dolním rohu signován reliéfním razítkem „Drtikol & spol / Praha / 1925“. Francouzský skladatel musel do tehdejšího Drtikolova ateliéru na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice zavítat někdy mezi 9. a 17. listopadem 1925, kdy se v Praze představil jako skladatel i dirigent – celkem třikrát (11., 14. a 15. listopadu) vystoupil ve Smetanově síni s Českou filharmonií s programem sestaveným ze skladeb francouzských skladatelů včetně skladeb svých –, a taktéž pronesl dvě přednášky na Pražské konzervatoři o vývoji francouzské hudby (12. a 13. listopadu). Jednalo se o uměleckou událost vskutku mimořádnou, zaštítěnou prezidentem republiky T. G. Masarykem a sledovanou nejen dobovými odbornými hudebními časopisy, ale i běžnými deníky. Francouzský skladatel byl Prahou přijat vřele, jeho návštěva v Praze měla „sama o sobě ráz representativní […], podán mu byl krásný věnec se stuhami v československých barvách“ (Lidové noviny, 14. listopadu 1925).

Autorem portrétu francouzské klavíristky španělského původu Blanche Selvy (1884–1942) je Jindřich Vaněk (1888–1965). Snímek je v pravém dolním rohu signován reliéfním razítkem „Vaněk / Praha / 340 / I“. Umělkyně jeho fotoateliér na Národní třídě (340 číslo popisné) musela navštívit již před datem, jímž pohlednici opatřuje, tj. před 8. lednem 1920 (odeslána ze Štrasburku), a sice během svého prvního pražského pobytu mezi polovinou října a polovinou listopadu 1919.

Podruhé se do Prahy dostala až v létě 1920 (toho roku přijela ještě několikrát, podobně pak v dalších letech až do roku 1924). Z těch několika Selviných řádků zkraje roku 1920 prosakují značné sympatie ke skladateli, jenž se do povědomí veřejnosti doposud zapsal především výraznými písňovými cykly a sbory.

Pohlednice-fotoportrét Blanche Selvy Ladislavu Vycpálkovi. Štrasburk, 8. ledna 1920

„[…] et bien souvent je prononce votre nom au sujet de la musique tchèque. J’ai hâte que vos œuvres soient traduites en français.“ / „[…] a vaše jméno zmiňuji v souvislosti s českou hudbou velmi často. Nemohu se dočkat, až budou vaše díla přeložena do francouzštiny.“ Foto Jindřich Vaněk, Praha [1919].

Pohlednice ze 7. května téhož roku pak v doprovodu Selvy zachytila ještě jednoho pisatele – Václava Štěpána, který k francouzským větám, ve kterých klavíristka Vycpálka zpravuje o jejich společném seznamování francouzských umělců s Vycpálkovou tvorbou (mezi nimi zmiňováni mezzosopranistka Claire Croiza a skladatel Pierre de Bréville), připojil doušku v češtině: „Upřímně Tě zdraví Tvůj Venda. Budu Ti v nejbližších dnech psát o Tvých úspěších tady. Co dělá Moderní hudba?“ (myšlen je Spolek pro moderní hudbu, jehož je Ladislav Vycpálek spolu s Václavem Štěpánem ještě téhož roku spoluzakladatelem a kterýžto Spolek bude následně oficiálním představitelem české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM – International society for contemporary music).

V Blanche Selvě získala česká hudba sobě oddaného propagátora a interpreta v zahraničí a zároveň hudba francouzská svého člověka u nás, zisk tento nemálo zúročiv společné snahy představitelů českého hudebního života a tehdejšího Ministerstva školství a národní osvěty o rozvinutí mezinárodní umělecké spolupráce nově vzniklého Československa v poválečné Evropě na nejvyšší úrovni.

Nejkonkrétněji obě její pohlednice, vzdáleně onu Vincenta d’Indy, a nakonec i poslední písemnost našeho výboru, která je spojená se jménem Ladislava Vycpálka coby příjemcem (dopis Daniela Mullera, o němž se zmíníme vzápětí), ty všechny zde nese pohyb takřka deklarativně podnícený festivalovým zájezdem české hudební umělecké špičky do západních dohodových zemí (Anglie, Francie) a do Švýcarska, podniknutým mezi 21. květnem a 15. červnem 1919 – „Festival měl především cíl politický, z politických kruhů vyšel také jeho plán […].“ (Václav Štěpán, „Po českém festivalu v cizině“ Naše doba 27, 1919, č. 1, 20. října 1919).

Poslední dopis našeho výboru se týká Kantáty o posledních věcech člověka (op. 16) Ladislava Vycpálka. Dopis z Paříže 26. ledna 1930 je naléhavou žádostí o autorizaci překladu její textové části (slov dvou lidových moravských písní) do francouzštiny, již Vycpálkovi adresuje překladatel Daniel Muller. Kantáta měla svoji úspěšnou a francouzským tiskem pozorně sledovanou francouzskou premiéru 15. a 16. února 1930 v Salle Gaveau (dir. Albert Wolff, sbormistr pěveckého sdružení Chanteurs de St-Gervais Paul Le Flem). A jako v mnoha jiných případech na ose Praha – Paříž, i zde sehrál svoji roli (v dopisu ostatně zmíněný) český diplomat Miloš Šafránek, působící jako kulturní atašé v Paříži v letech 1927–1938. Je to jedno z nejplodnějších období české kulturně-zahraniční politiky první poloviny 20. století.