Hlas, particello a klavírní výtah
Nejčastěji užívaným typem rukopisné hudebniny v 18. století je hlas (nazývaný také part), který obsahuje zápis hudby jednoho konkrétního nástroje či zpěvního hlasu dané skladby. Vznikala i particella, tedy zápisy pro více hlasů (nástrojů) současně, typicky pro dvojici trubek (clarin) nebo lesních rohů. Pro zápis dramatických forem se používaly také různé redukce, buď tzv. klavírní výtahy, které obsahují jednotlivé zpěvní hlasy a část hudby orchestru upravenou pro klávesový nástroj, anebo zpěvní hlasy a basso continuo (tzv. číslovaný bas), zachycující zkratkovitou formou průběh harmonie.
Tommaso Traetta: Árie Sol d’onore ho caldo in seno [c. 1800], hlas Violino Primo, f. 1v
CZ-Pu, sign. 59 R 769
Začátek partu prvních houslí árie Sol d’onore ho caldo in seno z Traettovy opery Armida. Jedná se o profesionální opis z vídeňské opisovačské dílny, na kvalitním papíře a s charakteristickým rukopisem. Profesionální opisy jako tento se vyznačují velkorysým a pravidelným rozložením taktů i jednotlivých not a celkovým důrazem na přesnost i estetické kvality zápisu.
Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte [Praha, po roce 1791], klavírní výtah od Johanna Wenzela
Sedm taktů z Finále z prvního dějství Mozartova singspielu Kouzelná flétna. Počet zpěvních partů na stránce se v klavírních výtazích obvykle přizpůsobuje počtu právě zpívajících postav. V tomto případě jde zpočátku o Paminu (první notová osnova) a Tamina (druhá notová osnova), pod nimiž jsou dvě notové osnovy pro klavír (nebo cembalo). Jelikož ale do jejich zpěvu na velmi krátký okamžik vstoupí také sbor (druhý systém, druhý a třetí takt), jsou zpěvní party sboru zapsány do stejných notových osnov jako sólové hlasy. Pro zjednodušení je tento sborový vstup zapsán pomocí pouze dvou (a nikoliv čtyř) notových klíčů, a sice C-klíče sopránového pro soprán i alt a C-klíče tenorového pro tenor i bas. Po vstupu sboru pokračuje na spodní zpěvní lince Monostatos, k němuž se na další stránce přidá Sarastro. Zpěvní text singspielu i případné scénické poznámky jsou psány tehdy běžným písmem, kurentem.
Partitura
Kompletní zápis všech vokálních a instrumentálních hlasů dané skladby, tedy partitura, je v českých sbírkách z 18. a počátku 19. století poměrně vzácným typem hudebniny. Partitury totiž tehdy vznikaly obvykle jen pro opery, singspiely a oratoria, méně často pro kantáty či symfonie, a jen výjimečně pro drobnější instrumentální formy či hudbu chrámovou (např. mše či moteta), která v dochovaných českých sbírkách výrazně převažuje.
Vojtěch Jírovec: Missa in D, 1819, autografní partitura, s. 44 (celkem 122 stran)
Začátek Creda ze vzácně dochované autografní (vlastnoruční) partitury Mše v D dur od Vojtěcha Jírovce. Mezi nápadné dobové notační zvláštnosti patří tzv. francouzské řazení nástrojů v partituře, které na první horní linku umisťuje tympány a dále žesťové nástroje včetně lesních rohů, po nichž následují dřeva, smyčce, vokální hlasy a basso continuo. Z nedostatku místa vepsal Jírovec part tympán do stejné notové osnovy jako clarini, a to poměrně neobvykle – vedle sebe. V partu violy jsou ve druhém a čtvrtém taktu použity obvyklé zkratky pro opakování téže hudby z taktu předešlého. Hlasy sopránu, altu a tenoru jsou v C-klíčích, jak bylo ještě dlouho obvyklé. Dvě barvy inkoustu, stejně jako drobné škrty a úpravy taktů naznačují, že skladatel partituru vypracovával postupně a ještě ji revidoval, což bohatě dokumentují i další stránky celého rukopisu.
Liturgické knihy, kancionály
Zejména v chrámových sbírkách se lze vzácně setkat i s dalšími, méně obvyklými typy hudebních rukopisů. Jde především o různé liturgické knihy, jako jsou graduály, antifonáře či různé obsahově smíšené rukopisy, které obsahují texty a chorální nápěvy pro vybrané části liturgického repertoáru. Specifickým typem pramene, ovšem charakteristickým pro české prostředí, je kancionál, duchovní zpěvník. Pakliže jsou kancionály notované, nejčastěji obsahují melodie pro jednohlasé písně, vzácně i pro písně vícehlasé nebo jednohlasé s doprovodem, drtivou většinu jejich obsahu ovšem tvoří písňové, popř. i jiné texty.
Rorate neb Weseli a Radostny Spěwowe Adwentni, ktere přepsal Joseff Padr, Mistr Ržemesla Kowařskeho, w Hradcy Kralowem, Roku 1785
Stránka z rukopisu tzv. rorátů, tj. souboru chorálních nápěvů a písní pro typicky českou podobu liturgie ranních mariánských mší v době adventu. Uveden je první zpěv, introit „Mnozí spravedliví“, který je při katalogizaci nutno přepsat i v původní pravopisné podobě, tj. „Mnozy sprawedliwi“. Melodie je zapsána modernizovanou chorální notací (českou rhombicou), typickou pro domácí prostředí. Na posledním řádku je zapsán písňový tropus k tomuto introitu (na slova „Sstup dolu Messyassy“), který využívá principy menzurální notace. Barevně vyvedená iniciála („M“) je v této době spíše vzácná, naopak celkem časté je v tomto typu liturgických pramenů zvýrazňování některých písmen, slov a zkratek červenou barvou, ať už z důvodů orientačních či jako projev náboženské úcty.