Pokuty Boží: přírodní katastrofy ve světle novověkých kázání

Katastrofy v dějinách

Katastrofa je přírodní nebo společensky podmíněné neštěstí, které zásadním způsobem postihuje, ničí, nebo alespoň důrazně ohrožuje komunitu. Je možné je rozdělit do dvou skupin. První z nich jsou katastrofy přírodní, druhé pak pohromy, které mají civilizační příčiny. Do katastrof přírodních lze zahrnout např. zemětřesení, orkány, nebo vlny tsunami. V podmínkách střední Evropy docházelo spíše k pohromám v podobě povodní, mrazů, sucha, jež mohly vést k vlně hladomoru. Ničivé důsledky měly i epidemie nemocí. Také požáry mohly být přírodního původu, nicméně vzniknout mohly i nedbalostí nebo lidským úmyslem. Katastrofou, která měla civilizační charakter byla válka. Jako její důsledek se mohly objevit epidemie a hladomor.

Informace o katastrofách se dochovaly z různých druhů pramenů. První písemné zmínky o přírodních katastrofách pocházejí již od starověkých civilizací, které objevily význam písma. Vztah všech starověkých civilizací k přírodním katastrofám a jejich záznamům však nebyl zcela stejný. Přístup jednotlivých civilizací se mohl lišit v závislosti na stupni ohrožení dané oblasti zmíněnými jevy. Např. čínští učenci přistupovali k přírodním katastrofám s respektem a raději se tomuto tématu ve snaze zabránit šíření strachu a paniky vyhýbali. Naopak řečtí myslitelé věnovali zkoumání těchto přírodních úkazů značný prostor. Zmínky o živelných pohromách našly cestu také do textu Bible. Ve středověku byly katastrofy zaznamenávány do dobových análů, kronik či životopisů. O náletu kobylek se např. zmiňuje i životopis Karla IV. Vita Caroli. Dalšími prameny k tomuto tématu jsou obrazové materiály, např. iluminace rukopisů, knižní ilustrace či nástěnné malby. V pozdější době se mohlo téma živelných katastrof objevit také na dobových letácích.

Na přírodní katastrofy reagovala většina náboženství. Často byly považovány za projev hněvu bohů, a proto mnohé civilizace vyvinuly systém preventivních snah dalším katastrofám zabránit. Patřit do něj mohly oběti, modlitby, zbožné rituály, či budování chrámů a uctívání specializovaných světců. Kvůli tomuto častému propojení přírodních katastrof s duchovním životem, není překvapením, že se toto téma odrazilo také v učení křesťanském. Zajímavý pramen k této problematice představují křesťanská kázání. Cílem této výstavy je představit tento typ pramene na několika vybraných novověkých kázáních uložených ve sbírkách Národní knihovny a Knihovny Akademie věd.

Kázání

Žánr kázání vznikl pravděpodobně mezi 9. a 5. stoletím př. n. l. v oblasti Středomoří, Číny a Indie. Na počátek křesťanských kázání mělo vliv jednak antické řečnictví a filosofie, ale také židovská vzdělanost. Křesťanské kázání je součástí bohoslužby, v níž dochází k výkladu Božího slova. Pod vlivem reformace se v 16. století začala kázání vydávat tiskem. Nejvíce toto médium využívali pro tisk svých kázání právě luteráni. Některá kázání mohla být zveřejněna pouze tiskem, aniž by byla někdy přednesena v kostele.

Kázání je možné rozlišit na ustálená (např. nedělní, adventní, sváteční) a příležitostná (např. pohřební, svatební). K příležitostným patří i kázání o přírodních katastrofách, v kterých se spojují prvky nábožensky výchovné a zpravodajské, jež hovoří o nedávných událostech. Hlavním účelem těchto kázání bylo využít společenské nálady ovlivněné strachem k pozvednutí morálky a pevnosti ve víře. Mohla mít ovšem pro společnost i vedlejší význam. Kázání se často odkazovala na text Bible, ale v jejich rámci byly často citovány také myšlenky teologů, filozofů, přírodovědců a antických učenců. Tímto způsobem mohla kázání zprostředkovávat názory těchto autorů i posluchačům, kteří neovládali latinu. Citovaná díla mohla být však nedostupná také vzdělanějším osobám, kterým znesnadňovala obeznámení s nimi malá knižní produkce, jež měla za důsledek špatnou dostupnost mnohých děl.

Představované texty jsou zajímavé také proto, že často obsahují teorie různých vědních disciplín řešící příčiny přírodních katastrof. V případě, že kázání obsahuje tyto neteologické části, snaží se je autor propojit s teologickým vysvětlením.

Zdroje

BAĎUROVÁ, Anežka, Spis Zachariáše Bruncvíka o zemětřesení roku 1615, (dodatek ke Knihopisu č. 1328), Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků = Miscellanea Department of the Manuscript and Early Printed Books 10/2, Praha 1994, s. 385, 388

Kázání, in: Encyklopedieknihy.cz, online: https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php?title=K%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD&oldid=17255 [24. 2. 2025]

KOZÁK, Jan, Dějiny vztahu člověka a planet, příspěvek k historii přírodních katastrof, in: Bárta, Miroslav a kol., Civilizace a dějiny, Historie světa pohledem dvaceti českých vědců, Praha 2013, s. 433 — 438

KOZÁK, Jan, Kolapsy vs. přírodní katastrofy, in: Kolaps a regenerace, cesty civilizací a kultur, minulost, současnost a budoucnost komplexních společností, Praha 2011, s. 637 — 674

MOCNÁ, Dagmar — Josef, PETERKA (eds.), Encyklopedie literárních žánrů, Praha 2004. s. 295 — 301

PEŠEK, Jiří, Katastrofa jako dějepisné téma, in: Ponížení a odstrčení, města versus katastrofy, sborník příspěvků z 8. vědeckého zasedání Archivu hlavního města Prahy, konaného ve dnech 2. a 3. října 1990 a 13. vědeckého zasedání Archivu hlavního města Prahy ve dnech 3.a 4. října 1995, Praha 1998 s. 133 — 139

SVOBODA, Jiří, Kobylky v Čechách, in: Listy genealogické a heraldické společnosti v Praze, 11 č. 1 — 2, (1991), s. 35

VORÁČKOVÁ, Hana, Lingvistická analýza historického textu Augustina Mitise Kázání o povětří, diplomová práce Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, vedoucí práce doc. PhDr. Martina Šmejkalová, Ph. D., Praha 2020, online: http://hdl.handle.net/20.500.11956/117933 [29. 9. 2024]

Titulní obrázek z Egerische Chronik, Knihovna Národního muzea, VI F 43, fol. 20r [24. 2. 2025]