Svatoludmilský kult

Svatoludmilský kult byl až do 14. století úzce omezen na okruh kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, kam byly Ludmiliny ostatky přeneseny vnukem Václavem. Podle některých názorů tím mohl cíleně budovat její svatou pověst. Už v 10. století vznikla první, krátká a velmi archaická legenda Fuit in provincia Boemorum. Ta popsala Ludmilin život, ale už nikoliv její přenesení do Prahy. Z pozdějších náznaků se zdá, že mohla vzniknout i obšírnější legenda staroslověnská.

Nejstarší verze oficií byly sepsány ve svatojiřském klášteru (v breviáři VI E 13 z druhé poloviny 12. století antifony Lux vera lucis, Quasi stella matutina, Subtrahente se, včetně incipitu veršů z legendy Factum est). Svatojiřský konvent se opakovaně snažil vyzdvihnout kult sv. Ludmily a během 13. století počet svatoludmilských textů ve svatojiřských rukopisech vzrostl. Ovšem i přes zesílené snahy konventu a jeho významných abatyší (zejména Přemysloven Anežky a Kunhuty) kult až do nástupu Karla IV. nezískal větší oblibu.

K významnějšímu rozšíření Ludmilina kultu přispěl nejdříve pražský biskup Jan IV. z Dražic, který přijal světici za svou osobní patronku. Následně se nařízením prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic přenesl důraz na svátek Ludmilina umučení (16. září). Nicméně největší pozornost byla světici věnována v době Karla IV., který programově rozvíjel kult svých přemyslovských předchůdců, zejména sv. Václava, a tudíž i jeho prabáby sv. Ludmily (Dalimilova kronika, Velislavova bible, Liber depictus).

Svatoludmilskou legendu v době husitské a pohusitské tradovali především utrakvisté kolem pravého a středního proudu husitství, včetně později voleného husitského arcibiskupa Jana Rokycany a jeho významných současníků. Legenda byla součástí ludmilských svátků, takže její témata přecházela do textů homiletických, liturgických a písňových. A sama Ludmila byla v tomto prostředí představována především jako první česká utrakvistka. V pokročilém 16. století však na ludmilská témata už nereagovali ani utrakvisté, ani katolíci. Ludmilské svátky se staly v podstatě pouhou součástí kalendáře.

Za pobělohorské rekatolizace kladla církev velký důraz na kulty svatých, tedy i na příběh sv. Ludmily. Její legendy zpracovávané barokními autory vycházely v knižní podobě, objevovaly se ve vzdělávací náboženské literatuře a byly zařazovány do hagiografických sbírek. Příběh svaté kněžny se šířil i prostřednictvím kázání. Barokní svatoludmilská hagiografie rozvíjela motivy ze starších legend. Kladla důraz na Ludmilino manželství s knížetem Bořivojem, na jejich společný křest, na její ctnosti i mučednickou smrt.