Ludmila ve svatováclavské legendě

Příběh svaté Ludmily se dostal velmi brzy do stínu legendy o jejím vnukovi Václavovi. Ta se postupně stala jedním z nejdůležitějších příběhů českých dějin a hlavního hrdinu povýšila na patrona celé země a později jejího věčného panovníka. Už nejstarší svatováclavské texty ale obsahují zmínky o Ludmile, kterou Václav ctí, výslovně ji označuje za světici a prorocky předpovídá její násilnou smrt na Tetíně. Oba příběhy se tak od počátku propojují a dost možná brzy tvořily jeden celek. Ten známe s jistotou až z tzv. Kristiánovy legendy, která patrně vznikla už koncem 10. století.

Kristiánova legenda obsahuje informaci o tom, že po Vratislavově smrti byli oba jeho synové Václav a Boleslav svěřeni do péče babičky Ludmily. Ve 14. století se tento motiv stává součástí vyobrazení svatováclavské legendy na hradě Karlštejn, a to v rámci výmalby schodiště do Velké věže. Scéna s vyučováním sv. Václava pokrývá průčelní pole schodiště těsně před východem z věže. Chronologicky tak ukončuje vyprávění o světici a uvádí do událostí Václavovy legendy. Přitom ve Velislavově bibli, obrázkovém rukopisu z doby kolem r. 1340, svěřuje Vratislav výchovu svého prvorozeného syna knězi Inocencovi a bible v rámci svatováclavské legendy věnuje Ludmile pouze jediný výjev ukazující její umučení.

Sepětí Ludmily s Václavem dokládají v utrakvistickém písemnictví především texty svou povahou liturgické, na prvním místě legendy i jejich převyprávění v bohoslužebných textech, kázáních a písních. Zájem na propojení kultu cyrilometodějského, ludmilského a václavského s utrakvistickou praxí můžeme sledovat již na sklonku husitské revoluce. Zásadní vliv měly rovněž texty staročeského Pasionálu, který od svého vytištění hrál hlavní roli jak při vytváření kazatelské a liturgické praxe, tak i při formování utrakvistických specifik v rámci historiografie. Pozdní doklad společné tradice václavské a ludmilské u nekatolíků přelomu 16. a 17. století nalezneme ještě u luterána Tobiáše Závorky Lipenského.

V pobělohorské době sloužil svatováclavský kult mimo jiné ke zdůrazňování katolických tradic starého českého státu, které představovaly podpůrný historický argument pro proces plošné rekatolizace českých zemí. Václavova babička sv. Ludmila zaujímala v této oblasti významné postavení, protože stála u vzniku křesťanství v Čechách a jako vychovatelka svého vnuka měla mít klíčový podíl na rozvoji jeho zbožnosti. V barokních svatováclavských legendách se vyskytovalo několik motivů sv. Ludmily. Vystupovala jako iniciátorka křtu sv. Václava a jeho křesťanské výchovy, dále v nich figurovala Ludmilina mučednická smrt a přenesení jejích ostatků do Prahy, k němuž mělo dojít na Václavův příkaz.