Ludmila v dějepisectví

Historická pojednání ve středověku i raném novověku využívala v případě světců starší legendistickou tvorbu, což platí i pro svatou Ludmilu. Autoři nejstarších legend o českých svatých doplnili své příběhy i o historický kontext, který vlastně přináší první domácí zprávy o českých dějinách. Legendista Kristián, na jehož práci jsme už narazili, pak opatřil svatoludmilskou část své legendy plnohodnotným historickým úvodem. Čteme u něj o Velké Moravě, o putování knížete Bořivoje za křtem, i o tom, jak obtížně prosazoval křesťanství v Čechách. Kristián se tak stal vlastně prvním českým dějepiscem.

Kronikář Kosmas – ač také tvořící v církevním kontextu – je pak autorem prvního domácího díla, motivovaného převážně zaznamenáním historických příběhů, Kroniky Čechů. V něm se však o Ludmile mnoho nedočteme. Autor předpokládá, že její příběh zná čtenář z legend, a proto jej nechce nudit opakováním známého. Popsal ale, jak v roce 1100 byl osobně svědkem zázraku potvrzujícího Ludmilinu svatost – její závoj měl odolat zkoušce ohněm. I v textu pokračovatelů Kosmova díla se objevuje zázrak, při němž ostatky světice roku 1142 přečkaly požár kláštera u sv. Jiří a poté bránily svému přenesení. Raně středověká historická pojednání uzavírá první česká kronika tzv. Dalimila, která k ludmilskému příběhu kromě počeštění jmen jejích vrahů mnoho nového nepřidává.

Dějepisectví 15. století je v otázce svatoludmilských textů orientováno hlavně na Pasionál. Soubor jeho cyrilometodějských, ludmilských a václavských textů tvořil solidní bázi informací, k nimž se autoři opakovaně vraceli. Jen výjimečně nalezneme na konci středověku přímý ohlas starších ludmilských legend; spíš jsou zmíněny kroniky jako Kosmas či Dalimil. Jistý zlom přichází až s dílem Řehoře Hrubého, které připomíná starší dobu, kdy byl u českých patronů shledán utrakvismus. Autor především uvádí zprávu o kalichu sv. Ludmily, z něhož před umučením přijímala a který je chován na Mělníku. Stejnou informaci potvrzuje také Hrubého čtenář, kněz Bohuslav Bílejovský. V jeho Kronice české se opět setkáme s Ludmilou utrakvistkou, která zde patří mezi přední postavy českého křesťanství a je nepochybnou patronkou českého národa. Konečně posledním dílem této doby je Kronika o založení země české Martina Kuthena. Ten však nezapřel své zdroje, shledané valně v Pasionálu. Zajímavější je, že kromě českých panovníků uvádí Kuthen i postavy Ludmily, Husa, Jeronýma Pražského a Žižky, jež nelze zařadit mezi vládce světské, ale dle utrakvistické vize k vládcům duchovním.

Autorem přelomového díla na našem poli byl Václav Hájek z Libočan. Jeho Kronika česká vynikla zpracováním ludmilských látek a hlavně jejich konfesně nekonfliktním pojetím. Mladší humanisté Prokop Lupáč z Hlavačova či Daniel Adam z Veleslavína po Hájkovi už nepřinesli ve svých historických kalendáriích nic nového a vlastně jen přejali starší zprávy Bílejovského. Ještě mladší a převážně již exulantská díla bratrského kněze Jana Jafeta, J. A. Komenského či Pavla Stránského pak znovu vykazují vliv Bílejovského, po dalších podrobnostech se už neptají.

Barokní dějepisectví využívalo při zpracování příběhu kněžny Ludmily jak legendy, tak i Hájkovu Kroniku českou, která pro něj byla důležitým inspiračním a informačním zdrojem. Ludmila se objevuje ve všech historických přehledech z doby baroka. Její pojetí odpovídá hodnotám rekatolizované společnosti – vyzdvihuje se její konverze ke křesťanství, zbožnost, podíl na christianizaci země. Je také protikladem své snachy, pohanské kněžny Drahomíry, stará se o Václavovu výchovu. A umírá příkladnou smrtí křesťanské mučednice, jež sice prohlédla úmysly svých vrahů, ale ve snaze následovat Krista jim nezabránila. Přenesení jejích zachovaných ostatků do Prahy je pak potvrzením její svatosti. Tak se setkáme s Ludmilou u Jiřího Crugeria, Tomáše Pešiny z Čechorodu, Jana Beckovského či Jana F. Hammerschmidta. Bohuslav Balbín se této světici věnoval v řadě pojednání – v přehledu českých dějin (Epitome), v hagiograficko-historickém díle Bohemia Sancta (Svaté Čechy) i v dalších textech.

Osvícenská historiografie se snažila podrobit staré historické prameny nové kritice, což v případě kněžny Ludmily provedl poprvé Gelasius Dobner v komentářích k edici latinského překladu Hájkovy kroniky. Systematickou pozornost pak kněžně Ludmile jako historické postavě věnoval Josef Dobrovský, který (stejně jako před ním Dobner) odmítl vznik Kristiánovy legendy v 10. století, čímž zproblematizoval její věrohodnost jako historického pramene. Pokusil se také na základě rozboru pramenů objasnit poměr Ludmilin ke kněžně Drahomíře.