Ludmila jako přímluvkyně

V průběhu středověku písemná forma modliteb směřovaných sv. Ludmile prakticky chybí. Její jméno je sice především v rukopisech z kláštera benediktinek u sv. Jiří běžně uváděno v litaniích spolu s ostatními světicemi, ale do soukromé zbožnosti blíže nepronikla. Jedinou výjimkou je prosté uvedení jejího jména v soukromých modlitebních knihách svatojiřské abatyše Kunhuty (XII D 11 a XII D 12) z počátku 14. století.

Svatoludmilskou osobní zbožnost lze ve starší době omezit na okolí svatojiřského kláštera. V pražském podhradí se sice objevuje jméno Lidmila, nemáme však žádné zprávy o poutích ke sv. Jiří a poutních odznacích, o uctívání jejich ostatků či o mladších xylografiích s jejím obrazem.

Svatoludmilský kult byl v pohusitské době podnícen kalichem, z něhož údajně před umučením Ludmila přijímala krev Boží a jenž byl chován v Mělníku, který tím stoupl na významu. A proto asi právě zde byl také koncem 16. století postaven kostel zasvěcený sv. Ludmile, ačkoli nutno dodat, že patrně jen „náhodou“ bylo jméno donátora mělnického kostela Lidmila.

Po celé 16. století se modlitební literatura se svatoludmilskými motivy soustřeďuje především kolem katolicky orientovaných domácích literátů. Mezi nejstarší patřil nakladatel Jan Mantuán Fencl. Ten v Norimberku společně s tiskařem Jeronýmem Höltzelem připravil modlitební knihu Hortulus anime. Zahrádka duše s portréty cizích i domácích světců. Vyobrazení svaté Ludmily se však fyzicky dochovalo až ve druhém plzeňském vydání Hortulu z roku 1533 typografa Tomáše Bakaláře a znova bylo použito ještě v roce 1550. Modlitební Hortuly obnovili domácí tiskaři v první polovině 17. století.

Vedle kosmopolitněji pojatých Hortulů existovaly i modlitební knihy věnované jen českým zemským patronům – včetně svaté Ludmily. Prvního zástupce těchto „vlasteneckých modliteb“ sepsal již v předbělohorské epoše pod názvem Duchovní obveselení koruny české Jiří Barthold z Breitenberka zvaný Pontanus. Krátce po Bílé Hoře na něj navázal tiskař Zikmund Léva z Brozánek a v barokní době Jan Ignác Dlouhoveský. Ten v ilustrované Koruně české navíc provázal kult ochránců českého království se staroboleslavským paládiem.

Do lidových modlitebních knih vycházejících v období baroka byly modlitby ke sv. Ludmile zařazovány poměrně vzácně. Ke svatoludmilské pobožnosti v opakovaných edicích vyzývaly snad jen Modlitby katolické jednomu každému věrnému křesťanu, Malý nebeklíč od Martina von Cochem nebo Křesťanský hlas všeobecní Vojtěcha Františka Josefa Levinského.

Ve všech výše zmíněných modlitebních souborech bylo na sv. Ludmilu nahlíženo jako na patronku české země či na světici stojící u zrodu domácího křesťanství. Nad autorskou originalitou převažovalo vzájemné přejímání motivů a kopírování (např. modlitbu z Hortulů převzal Levinský do svého Křesťanského hlasu, z Pontana zase textově čerpal Dlouhoveský).

Sancta Ludmila, ora pro nobis.