Pasionál abatyše Kunhuty
patří k nejvýznamnějším památkám české středověké knižní malby. Vznikl ve dvou fázích: první pochází asi z roku 1313, druhá byla dokončena patrně v roce 1321.
Dokument: Passionale quod dicitur Cunegundis abbatissae – Praha, Národní knihovna České republiky, XIV A 17
Datace: 1313–1321
Kunhuta, objednavatelka rukopisu a dcera krále Přemysla Otakara II., se narodila v roce 1265. Již v dětském věku se stala objektem otcovy sňatkové politiky, avšak žádné z jím plánovaných rodových spojení se v této době nerealizovalo. V roce 1277 Kunhuta vstoupila do pražského kláštera klarisek, jehož představenou byla v té době její prateta Anežka Česká. Změnu v jejím životě znamenal rok 1291 – tehdy na prosbu svého bratra, českého krále Václava II., z kláštera vystoupila a provdala se za Boleslava Mazovského, Václavova spojence při prosazování jeho nároků v Polsku. Z manželství, které po obdržení papežského povolení skončilo rozvodem a které ztroskotalo patrně z politických důvodů, měla Kunhuta dceru Eufrosinu a syna Václava (existence někdy uváděné další dcery Perchty/Berty není dostatečně prokázána). V roce 1302 vstoupila znovu do kláštera, tentokrát benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, a ještě téhož roku se zde stala abatyší. Úřad představené kláštera zastávala až do své smrti v roce 1321.
Pasionál, jenž pro pro abatyši Kunhutu sestavil dominikán Kolda z Koldic, obsahuje šest souvisejících textů, jež pojednávají o Kristově umučení. Sám Kolda je autorem dvou z nich: podobenství O statečném rytíři (De strenuo milite) a spisu O nebeských příbytcích (De mansionibus celestibus). Dále jsou zde zapsána kázání na Velký pátek a předvečer Kristova vzkříšení, kázání o Kristově umučení na Květnou neděli (připisované papeži Lvu I.) a Pláč Maří Magdalény – Koldovo autorství některého z těchto textů se prokázat nepodařilo.
Písařem a iluminátorem rukopisu byl svatojiřský kanovník Beneš (společně s Koldou z Koldic jsou vyobrazeni na dedikačním obrazu rukopisu na fol. 1v). Vzory použitými při tvorbě iluminací mu byly jak podněty západoevropské oblasti (byla vyslovena domněnka o Benešově pobytu v Paříži), tak i byzantinismy prostředkované prostředím italským. Z dobových výtvarných směrů však používal a přebíral jen to, co vyhovovalo jeho vlastnímu pojetí. Syntéza jednotlivých prvků i kvalita provedení vytvářejí z Benešových iluminací výjimečné dílo.
Vznik Koldových spisů Kunhuta sama inspirovala. První z nich pojednává o Kristově díle spásy a podobenstvím o rytíři a jeho snoubence také o pádu člověka – v této alegorii rytíř symbolizuje Krista a jeho snoubenka lidskou duši. V souladu s vrcholně středověkou spiritualitou vnímá zejména Kristovo lidství, s nímž souvisí jak úcta k jeho utrpení, tak i adorace Marie jako jeho matky. Spis O nebeských příbytcích na předchozí volně navazuje: duše je uvedena do nebeské slávy a zde vnímá krásu nebeských příbytků formou různých stupňů věčného a blaženého nazírání Boha. Filosoficko-mystický výklad obou spisů pak navazuje na novoplatónskou tradici díla Pseudo-Dionysia Areopagity O nebeské hierarchii (De ecclesiastica hierarchia).
Kolda v obou svých traktátech vidí sféry transcendentní (celestis hierarchia), imanentní (ecclesiastica hierarchia) a subjektivní (individuální lidské vlastnosti) jako vzájemně se pronikající, což ovšem neznamená, že macrocosmos vykonává vliv na microcosmos. Znamená to však, že ze subjektivní sféry může člověk pronikat nejenom do sféry imanentní, do světa, ale i do sféry transcendentní, k bohu. A že to nakonec může činit sám – sice bez snad prostředníka, ale nikoli bez duchovní inspirace. Jakkoli ani Kolda neopomene Kunhutu nazvat dcerou krále (filia regis) a dodržuje tedy dobové hierarchické představy, formy etikety a nejspíše i osobní Kunhutiny požadavky, jsou přesto jeho traktáty výrazem snahy o duchovní svobodu, která se z těchto skromných počátků rozvinula v pozdější době mnohem silněji a výrazněji. Z jeho snahy o duchovní svobodu jistě nevyznívá synergie člověka s bohem na vykoupení a spáse, rozhodně je z ní však patrný důraz na důležitost lidské aktivity. Byl jedním z prvních, který v prostředí mladší Evropy, a to v jasné paralele k Evropě starší, otevřel cestu k tématům jako via media Jindřicha Bitterfelda z Břehu, discretio spirituum Jindřicha z Langensteinu či řady pojednání de inspirationibus.
